Deren Aronofsky je považován za jednoho z nejzajímavějších režisérů současnosti a patří bezesporu mezi nejuznávanější nezávislé režiséry současného Hollywoodu. Na svém kontě má již takové snímky jako Requiem za sen, Fontána, či Wrestler. Aronofsky se ve svých filmech zabývá především duševními stavy svých postav, přičemž tato důkladná psychologie bývá propletena fantazijním světem. Tak tomu bylo například ve Fontáně a tak je tomu i v případě Černé labutě. V tomto případě se však jedná o docela jinou sféru fantazijna…
Natalie Portman - Nina
Hlavní hrdinka Nina (Natalie Portman) žije tělem i duší jen a jen baletem. Když konečně získá svou první hlavní roli v představení, opravdová dřina jí však teprve čeká. V novém provedení Labutího jezera má ztvárnit bílou a černou labuť, avšak zatímco s tou bílou, nevinnou, nemá nejmenší problém, její druhou tvář, černou labuť, ne a ne vystihnout. A tak Nina stále dokola zkouší choreografie, jen aby jí Thomas (režisér a choreograf v podání vynikajícího Vincenta Cassela) neustále dával najevo, že na černou labuť nestačí, a že se musí víc uvolnit a víc žít. Způsoby, jakými ji Thomas učí uvolnit se, jsou vskutku kuriózní. Čím větší je však na Ninu vyvíjen tlak a čím blíž je premiéra, tím víc sama podléhá svému temnějšímu já a začíná se měnit.
Černá labuť
Černá labuť je film, který vás buď ohromí, nebo si budete ťukat prstem o čelo a říkat si, co na něm proboha všichni vidí, tak výjimečného? Já sama se řadím někam mezi. Během filmu jsem vůbec neměla pocit, že sleduji něco výjimečného, ale i tak jsem nakonec z kina odcházela v jakémsi omráčeném stavu a dokonce se mi jeho děj promítl i do snů. Hlubší dojem ve mně tedy beze sporu zanechal. Problém však je, že to všechno začíná být zajímavé až po více než polovině filmu.. Ale vezměme to všechno pěkně popořadě.
Oscar pro Černou labuť
Černá labuť sbírá jedno ocenění za druhým a je nominována i na několik Oscarů. Zda jsou tato ocenění zasloužená, není snad v žádné jiné kategorii tak jisté, jako v případě hereckého výkonu Natalie Portman. Nataliina Nina je nevyrovnaná dívka, která si je sice vědoma svých kvalit a tvrdě si jde za svými ambicemi, avšak na druhou stranu je ohromně nervózní a nejistá. Jakoby byla neustále sešněrována strachem ze všeho (a ze všech), co se kolem ní děje. Nevěří nikomu jinému než sobě a své matce, na které je až nezdravě závislá (nebo matka na ní?). Niny problémy začínají ve chvíli, kdy začne zkoušet choreografie černé labutě, jakési zlé sestry labutě bílé. Sama Nina je však ve své podstatě světice, která, co si budeme povídat, nemá moc o životě mimo baletní zkušebnu ponětí. Cizí jí jsou rovněž vlastnosti tak typické, pro její kolegyni Lily (Mila Kunis) (a každou správnou „cool“ slečnu) jako je svádění mužů, alkohol, drogy… Ne že by tohle byly zrovna ta pravá měřítka toho, jak by si měl člověk užívat, ale Nina zkrátka vůbec neví, co to je žít a uvolnit se. Je pořád tak vystrašená a nejistá, že si i divák, kterému je životní styl Lily cizí, říká, že to ta holka fakt potřebuje. Nina se zpočátku nechce podvolit, ale jak její zoufalost postupně narůstá, začíná se měnit a ztrácí přehled o tom, co je a není reálné. A divák spolu s ní.
Baletní film
Natalie všechny duševní stavy své postavy ztvárňuje s takovou samozřejmostí, že vás ani na chvíli nenapadne, že byste se dívali na herečku, která pouze hraje svou roli. Ona se svou postavou skutečně stává a vy jí stoprocentně věříte každou slzu, každý pohyb, každý šrám na duši. Když však odmyslíme právě Nataliin herecký výkon zbude nám jen průměrný psychologický film z atraktivního baletního prostředí (které zajisté ne jednu maminku malé baletky donutí uvažovat o tom, zda je to pro její holčičku ta pravá kariéra). Problémem filmu je především to, že více než polovinu stopáže je to spíš jen o čekání na to, co že se to tu vlastně bude dít temného a o tom, jak se Nina snaží „uvolnit“, což lidé, kteří jdou na „baletní film“ budou asi těžko vstřebávat (ano, byla jsem v kině, kde bylo i několik postarších dam, které by tam nebýt baletního pozadí, nejspíš vůbec nedorazily a musely se chvílemi cítit dost pohoršeně. Holt měly si lépe prostudovat o čem má film být.). Samotný přerod v její zlé já tu ale nakonec jaksi chybí. Jedna prohýřená noc mi totiž nepřipadá jako dostatečně přesvědčivé probuzení této temné poloviny její osobnosti. Samozřejmě, že to není jediný důvod, ale zkrátka bych čekala, že celý film bude stejně propracovaný jako jeho poslední třetina. A také temnější. Ale i tak, když k té změně konečně začne docházet, začíná to být opravdu zajímavé. Nininy fantazie a realita jsou k nerozeznání a celkový pocit zmatku, který prožívá hlavní hrdinka ve své hlavě prožívá divák spolu s ní.
Aronofského film
Film je totiž zajímavý jak po stránce vizuální, tak po stránce režisérské – ačkoliv jako milovnice baletu si přeci jen musím postěžovat na to, jak byly mnohé scény ze zkoušek snímány pouze od půl těla výše. Samozřejmě, že jasnou motivací pro takové snímání byla právě hlubší psychologizace, ale přeci jen bych bývala viděla z toho baletu víc. Největším úspěchem filmu je však to, jak bravurně se Aronofskému podařilo smíchat prvky psychologického dramatu a thrilleru s několika prvky až hororovými. To vše navíc mistrovsky zasadil do zmatené mysli hlavní hrdinky, aby na konci šokoval diváky i ji samotnou. Povinnou klasickou hudbou navíc vytvořil i podivně lyrickou atmosféru. Vše je to navíc natočeno tak sugestivně, že na film dlouho nezapomenete – tedy minimálně na jeho poslední třetinu, kdy všechno začne konečně gradovat.
Černý film
Černá labuť je skutečně „černým“ filmem, který ve vás zanechá stopu, což je určitě velkým plus. Protože kolik je dnes filmů, které vás náramně baví, ale za chvíli už ani nevíte, že jste na něco koukali? V tomto případě se možná nebudete stoprocentně bavit celou dobu, ale za to budete nad filmem ještě dlouho po jeho skončení přemýšlet a docela určitě se vám vryje do paměti. Takže přestože se nejedná o žádné přelomové dílo a ani si nemyslím, že by byl na místě Oscar za nejlepší film, je to právě ono sugestivní zpracování a opěvovaný výkon Natalie Portman, který film o třídu povyšuje, což by mělo jako důvod, proč na film jít, stačit
Monika Fülöp
2024 ©